Vezu Káťu v pondělí večer z kajaku a říká "mami, já bych si dala dneska k véče palačinky... "
- Já oponuju, že už je pozdě, že třeba zítra...
Najednou volá Eliška...
"Mami, udělala jsem doma takové překvapeníčko..."
- "jaké?"
"no uvidíš sama, je ještě potřeba ho trošku dodělat, ale to už zvládneš, ti věřím, mami"
Přijedu domu a v lednici vidím misku a v ní něco co na první pohled vypadá jak hustá hořčicová omáčka. Ptám se co to je.
E: "To je to překvápko, napadlo mě udělat palačinky, jen jsem do těsta nastrouhala čokoládu na vaření. Myslela jsem, že byste na ně s Káťou měly chuť." :-)
- "Eli super, zrovna o tom Káťa v autě mluvila. A jak jsi přišla na postup?" /nikdy předtím palačinky nedělala/
E: "no úplně obyčejně - dala jsem do misky ty dvě vajíčka z lednice (děkuju, že jich tam nebylo víc :D), pak jsem do misky sypala tolik tmavé mouky /rozuměj špaldovou/ než jsem napočítala do pěti. No a zbývalo mléko. Toho jsem nalila tolik než uděláš úsměv a odúsměv. A bylo to"
Jaká je myšlenka? Líbí se mi ta dětská odhodlanost. Jdou do věcí, i když si nejdou jisti postupem. Metoda pokus omyl to jistí ;-). Nebo že by zafungovala něco jako sesterská intuice, která byla silnější než obava z neúspěchu? :-) Já jsem dolila do té "hořčicové omáčky" tolik mléka než jsem udělala jeden malý úsměv a odúsměv :D a společně jsme palačinky dodělaly. Osladily jsme je domácím pampeliškovým medem /ano, i ten jsme dělaly nedávno doma - tentokrát překvapeníčko Káti :D/ a kdybyste se ptali jaké to bylo, tak mňamózní! :-).
Děkuju, Eli.
PS: Jen moje upozornění závěrem - kdybyste dali recept i Vašim dětem a pak taky trochu museli ředit tu "omáčku", tak pozor, abyste se neusmívali moc dlouho, jinak z toho budete mít palačinkovou polívku :-D
PS2: pro ty, co nevědí - Kátě je v době těchto palačinek dodělaných 10 a Elišce nedodělaných 8 let :)